KRÁSKA DNE: 50th Karlovy Vary International Film Festival

Je skoro neuvěřitelné, že filmového svátku začátku léta jsem se letos účastnila už podesáté! Pamatuji si, jak nás tam na tehdejší taky kulatý ročník vzala mamina a od té doby jsem myslím nikdy nevynechala. Jsou to totiž filmy, co mě tam baví. Jako jo, to by snad mohlo být jasné, že jinak bych tam nejezdila, ale nenechte se mýlit, Vary jsou začátkem léta prostě in a spousta lidí se tam jede předvést. Mě naopak hrozně těší projet si už v červnu katalog filmů a vybrat si nějaké must see. Letos jsem si jich takhle předběžně vybrala necelých 30. Dalším tradičním rodinným obřadem je online rezervace filmů - je občas těžké sehnat nějaké trháky přímo ve Varech, tak si ráda nějaké vstupenky rezervuji takto, letos to bylo na šest filmů. No a pak se musíme doma domluvit, případně vylepit na ledničku kalendář, kdo, kdy a s kým na co půjdeme, případně propočítat stopáž a za kolik minut stihnu doběhnout z Puppu do Thermalu. I když bydlíme v západních Čechách, tak na denní dojíždění do Varů to není a momentálně nemám stan, takže stanové městečko jako varianta minimálně dvou předchozích let, taky nepřichází v úvahu /neznám ani nikoho se stanem s kým bych chtěla jet, ale klidně se mi přihlaste v komentářích/, takže jsem ve Varech celkem strávila 4 dny a viděla 9 filmů, měla dvě karlovarské oplatky, dva burgery ve finlandia stanu, jednu a půl bagety v bageterii, jednu zmrzlinu, jedno pivo a dva koktejly, objevila jednu super cukrárnu, poslala dva pohledy, koupila dva hrnečky, vystála několik front, nachodila denně spoustu kilometrů, dvakrát neodevzdala hodnocení filmů /proč já nikdy nemůžu najít správnej východ z kina?/, neviděla Harveyho Keitela ani Richrada Gerea a když jsem měla možnost vidět pana Greye, tak jsem koukala o kus vedle, na šedivého Jiřího Bartošku. Myslím, že je to slušná bilance, sedm z těch filmů jsem měla v top výběru, ovšem žádný z nich mě letos nijak významně nezasáhl, nikdy jsem ale ani neusnula! /byla jsem na jedné projekci od 10 hod, kde byl sál zaplněn jen zhruba jen z poloviny a při tomto tichém snímku se místy ozývalo spokojené chrápání/ Viděla jsem i několik filmových delegací, z čehož na mě nejsilněji zapůsobila ta k filmu Očima fotografky, respektive samotné publikum, které po projekci paní Mináčové vstoje tleskalo. Hraný dokument shrnující její silný životní osud byl také jedním z nejsilnějších filmových zážitků, spolu s britským debutem o dospívání Rebelky, kde byla opravdu dokonale vybraná hlavní hrdinka a pro mne se jednalo o jeden z nejlepších filmů o dospívání, co jsem kdy viděla. Celkově jsou filmy o této složité životní kapitole tak trochu moje srdcovka, jen letos jsem si v programové sekci vybrala asi čtyři a z toho viděla dva - tím druhým, který ovšem není takto úzce zaměřený, ale spojuje osudy více postav, bylo polské Tělo, které bylo poměrně inspirativní a strhující s dobrým koncem, ovšem loňské polské Idě se prostě nevyrovná. Jo, a ještě jsem si tam spálila nos a prochodila svoje nejmilejší kedsky, ale teď už k těm fotkám: